---

Vladimír Antonov

Náboženství a duchovní
vývoj člověka

Přeložila Libuše Bělousová

© V. Antonov, 1990.

---

Po celá desetiletí nám bylo vtloukáno do hlavy, že náboženství je přežitek a že období religiozity skončilo spolu s kapitalismem. Ale nyní už i někteří ateisté pochopili, že potlačování náboženství se stalo jednou z hlavních příčin téměř úplného morálního rozvratu naší společnosti. Jasné to předpověděl už Dostojevskij: "Není-li Bůh, je možné cokoli." Mnozí si pak myslí, že nebudou-li přistiženi, mohou si dovolit všechno. Domnívají se, že mohou ovládat lidi z pozice síly a beztrestné páchat zločiny.

Všichni lidé, kteří ztratili Boha, se samozřejmé nestanou zločinci. Každý také nepřemýšlí o smyslu svého života. Ale co ti, kteří o něm přemýšlejí? V souvislosti s tím se obraťme k existencialismu. Je to západní ateisticky filozoficky směr. Termín existencialismus pochází od slova existence — bytí. Toto učení je výrazem krajního zoufalství, které vychází z nepochopení smyslu vlastního života. Existencialisté tvrdí, že život nemá žádny smysl. Ocitli jsme se zde na Zemi proti své vůli. Jsme uvrženi do života, kterého nám nebylo třeba. Čím je člověk inteligentnější, tím více trpí tím, že nemůže najít smysl života. Jsme předurčeni k utrpení. Východiskem z této situace je sebevražda jako jediné řešení, které je hodno silného člověka. Existencialisté nabádají k tomuto činu ve svých literárních dílech. Skutečně, sebevražda je jedním z reálných východisek z toho, že jsme nepochopili pravdu. Avšak jsou i jiná řešení. Příkladem je následující úvaha. Všichni žijeme jen jednou a trpíme tím, že nám zde na Zemi něco chybí. A co když s někým uděláme konec? Vždyť mu tím přineseme dobro, protože skončíme jeho nesmyslné utrpení. Vražda se stane pro zbytečně trpícího člověka blahem. A když si přivlastníme jeho materiální statky, ještě si tady z nich můžeme něco užít. Trošku se tu ještě poveselíme a pak půjdeme za ním.

Je ještě jedna cesta — nikoho nezabíjet, ale snažit se zapomenout na hrůzu nesmyslného bytí například tím, že bereme drogy.

Nechci tím říci, že všichni nevěřící dojdou k takovému řešení. Mnozí si nikdy nekladou otázky po smyslu života, nemají takový intelekt. Prostě žijí svými pavlovskými reflexy. Také je trápí nevědomost, ale dá se jim do určité míry pomoci osvětou. Na ty se však nezaměřuji. Myslím na ty, kdo nemohou žít bez znalosti Pravdy. Jim přináší spásu světový názor, který je nutí ustoupit z pozic antropocentrismu a egocentrismu. Běžný průměrný člověk vyznává následující světový názor. Jsem Já a kolem Mne je celý svět, který je bud hrozný nebo krásný, ale moje Já je pro mne v centru celého světa.

A všechno, co existuje kolem mého Já, hodnotím z pozice tohoto středu. Je nutno takový světový názor změnit v protikladny, v jehož středu je Bůh. Tak člověk nachází své místo ve vesmíru teocentrickém. Postupné se přizpůsobuje poznání, že všechno se děje ne kvůli němu, ale kvůli Bohu, Bohu-Tvůrci, Bohu-Cíli našeho snažení, Bohu-Učiteli. V Novém zákoně a v Bhagavadgítě si můžeme přečíst, jak se to vyjadřuje nábožensky. Podle toho, jak člověk na své náboženské cestě proniká stále hlouběji do této pravdy, množství nevyřešených životně důležitých problémů se mu zmenšuje, cesta životem se stává stále jasnější, zvyšuje se také pocit štěstí ze života, člověk se může stát v dobrém smyslu slova “chronicky” šťastným. Podívejme se nyní, jak lidé uvádějí do života své náboženské poznatky. Mnozí lidé, kteří se setkali s praktickým důkazem, že Bůh existuje, reagují takto: no dobrá. Bůh je, ale co s tím? Bůh existuje, ale ať mě teď ne-ruší. Setkáme se, až umřu, a všechno to probereme. Lidé s rozvinutějším intelektem změní svůj život v souladu s tímto poznáním a s morálními náboženskými zásadami. Začíná jejich postupné zduchovnění. Najednou je přestanou tísnit konkrétní náboženské normy, protože se před nimi už bezprostředně otvírá Pravda, nezkažená přízemními sváry a předsudky. Jestliže Bůh existuje, je na nás, abychom začali přetvářet svůj život podle jeho vůle. Lidé, kteří došli k tomuto rozhodnutí, se mění každý po svém. Někoho vede láska, někoho i strach a někdo podléhá davové psychóze a pouze napodobuje. Gurdžijev správně vyjádřil, že každý má své náboženství. To znamená, že si člověk vytváří náboženskou koncepci podle svého vývojového stupně a podle charakteru předcházející duchovní zkušenosti. Někdo chápe Boha jako strašidlo, a proto se bojí hřešit. Někdo pochopil, že Bůh je Láska, a proto se člověk musí božské Lásce učit, chce-li se přiblížit božské dokonalosti, jak učil Ježíš. Kdo se vydal touto cestou, má naději, že v budoucnu pozná Boha jako oceán vesmírného Vědomí. Mnozí lidé chápou Boha jako létajícího človíčka, který na naše volání přiletí a obdaří nás svým požehnáním. Někteří lidé chápou Boha ještě jednodušeji, jako modlu, a obdarují předměty božskými vlastnostmi. Nejsou schopni přijmout pojetí vesmírného Vědomí a nejsou ani schopni představit si člověka, který dříve žil na Zemi a ještě dnes v jakési podobě existuje. Jednou jsem byl v pravoslavném chrámu svědkem, jak jedna žena líbala ikonu Poslední večere, křižovala se a říkala: “Poslední večere, odpusť mi. Poslední večere, odpusť mi...” Je to ilustrace ke Gurdžijevově větě, že každý má své náboženství. Pochopme, že tato žena dělá maximum, čeho je schopna, a nelze ji odsuzovat.

Uvedeme nyní přehled konkrétních náboženských vyznání, která dnes na Zemi existují. Podle informací UNESCA z r.1975 vyznává křesťanství v nejrůznějších podobách asi 30% lidí. Naprostou většinu tvoří katolíci. Mnohem méně je pravoslavných věřících a ještě méně protestantů různých směrů. Druhá třetina lidstva vyznává buddhismus a hinduismus. 15% vyznává islám a přibližně 10% jiná náboženství.

Nejmasovější náboženství je křesťanství, buddhismus a islám. Nejprve si promluvme o nich.

Jak křesťanství vzniklo? Bylo vytvořeno na základě judaismu a ten se objevil v pohanském světě. Mezi vyznavači bohů-duchů zapustila kořeny nová náboženská koncepce jediného Boha. Přišla k lidem díky prorokům malého židovského národa, který přijal a uchoval toto poznání. Judaismus vznikl díky úsilí velkého židovského vůdce Mojžíše. Judaisticky Bůh představoval hrozivou trestající sílu. Je to pochopitelné: ve stálých válkách a neštěstích se kázně dosahovalo prostřednictvím strachu. Tím se vysvětluje i charakter zákonů židovské bible: za určitý hřích musí byt člověk zaživa upálen, ukamenován, bude mu vypíchnuto oko, useknuta ruka a pod. Bůh sice dal Mojžíšovi přikázání “Nezabiješ”, ale ani sám Mojžíš se tehdy nenaučil vážit si lidského života.

Avšak judaismus splnil svou velkou úlohu tím, že z něho vyšlo nové náboženství — učení Ježíše Krista. Co nového přinesl Ježíš?

Ježíš uvádí, že bychom se Boha neměli bát nebo ho jen milovat a domnívat se, že tím už v zásadě naplníme své náboženské povinnosti. Ne! Ježíš nás vyzval, abychom se snažili v tomto životě zde na Zemi dosáhnout božské dokonalosti. Řekl: “Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec nebeský."(Mat.5,48) A navíc — Ježíš poskytl hlavní metodu, jak se skutečně dostat k tomuto stavu. Řekl: “Bůh je Láska.” Z toho vyplývá nejen to, že vztah Boha k lidem je dokonalá Láska, ale i to, že se musíme této Lásce naučit, chceme-li se stát božsky dokonalými. Ale jak se tomu naučit? Ježíš říkal, že prostřednictvím lásky k lidem. Téměř celé jeho učení se skládá z doporučení a příkladů tohoto druhu.

Křesťanství správně uvádí Ježíše jako Spasitele. Nemyslí se tím, že svou smrtí vykoupil všechny naše minulé a budoucí hříchy, abychom mohli beze strachu hřešit (tento názor skutečně panuje alespoň v pravoslaví). Učil, jak se spasit před pozemským utrpením, které je podmíněno naší nevědomostí. Mnoho lidí se díky Ježíši zachránilo.

Ale je i druhá stránka dějin křesťanství. Připomeňme si z nich některé epizody.

Počátkem druhého tisíciletí po Kristu došlo k rozkolu mezi západní a východní církví. Do Konstantinopolu, kde sídlil představitel východní části římské církve, přijel kardinál římského papeže. Choval se nevhodně a urazil konstantinopolského hodnostáře. Ten v odvetu proklel římského papeže, ačkoli Ježíš učil, abychom neproklínali své nepřátele, ale žehnali jim a milovali je. To bylo asi první oficiální prokletí v křesťanství. Římský papež tehdy také odpověděl prokletím a od této chvíle se začali křesťané mezi sebou vraždit. Začala jatka, i když Ježíš vyžadoval, aby se lidé nezabíjeli, ale aby si odpouštěli a dostanou-li políček, ať nastaví druhou tvář.

V 16. století pak došlo k rozkolu uvnitř katolické církve. Příčinou bylo zavedení prodeje odpustků v kostelích. Lidé měli možnost koupit si právo na hříchy. Dokonce si mohli zaplatit dopředu. Tehdy se Martin Luther postavil do čela protestního hnutí proti úpadku tehdejší církve a důsledkem byl vznik řady protestantských církví: luteránské, anglikánské, baptistické, adventistické, nejsvětější Trojice atd.

V 17. stol.došlo ještě k jednomu rozkolu — už v ruské pravoslavné církvi. Tehdy se patriarcha Nikon rozhodl zrušit některé církevní obřady. Fakticky se ujala jen jedna změna — pokřižování dvěma prsty se změnilo na pokřižování třemi prsty. Mnozí odmítli změnu přijmout. Vzniklo hnutí staroobřadníků. Říkalo se jim také “raskolniki”(rozvratníci), ačkoli všechno začal Nikon. Opět se křesťané začali zabíjet: raskolniky upalovali a nechávali je hynout v jámách.

Zřejmě k nejhoršímu rozkolu došlo v ruské pravoslavné církvi díky knize biskupa Ignatije Brenčaninova pod názvem “Otěčnik.” Co je podstatou tohoto rozkolu?

Do křesťanské literatury patří také kázání mnichů a životy svatých. Značnou část nejzajímavějších děl tohoto druhu napsali hésychasté. Byla shrnuta v knihách pod názvem “Dobromilnost”. (Hésychasté jsou pravoslavní mystikové, kteří rozvíjeli čakru anáhatu tím, že mimo jiné praktikovali tzv. “Ježíšovu modlitbu" a dosahovali tak lásky "ze srdce".)

Ale stejně jako u každého duchovně se vyvíjejícího člověka přišly k těmto asketům také chvíle zoufalství. To už tak bývá, když například člověk vyčerpá nějakou pracovní metodu, ale na novou ještě nepřichází, a nedokáže stát na místě. Je připraven k dalšímu průlomu, ale zatím neví, co dál. Trápí se, že se pohyb zastavil, trpí, mluví o tom, že je nešťastný ze své momentální slabosti... Svatí otcové psali nejen o štěstí z dosažené Lásky, ale i o hoři, které působí poznání své vlastní nedokonalosti.

Brenčaninov zřejmě chtěl posílit pokoru věřících, a tak vybral z těchto děl hlavně citáty o zoufalství (vždyť právě zoufalství dodává energii k dalšímu velikému úsilí), o těch okamžicích, které byly potom nevyhnutelně vystřídány radostí z nových objevů a spojuje všechen ten smutek do jediné knihy. Tak vznikla v pravoslaví nová tradice — tradice pláče, totálního pokoření člověka a potlačení jeho vůle k vývoji: člověk je absolutně nicotný, nemá dokonce ani právo pomyslet na to, že by se mohl stát dokonalým. Nemá právo myslet na to, že může pro lidi něco dobrého udělat. Má pociťovat svoji nicotu a prosit Boha o milost a vysvobození z příštích pekelných muk.

Dnes máme v pravoslaví dva směry: lásku k Bohu, lásku v podobě služby lidem, tvořivou lásku a štěstí z duchovního růstu. V protikladu zde stojí strach, pasivita a absence lásky.

Kdyby se pravoslavné církvi podařilo vyhnout se druhému směru, mohla by poskytnout velmi mnoho.

Pravoslavná liturgie napomáhá například meditativní práci, protože bohoslužba je nevtíravá a lidé se modlí vstoje. To je příznivé pro individuální meditativní hledání na pozadí společné bohoslužby.

Také svátost zpovědi přináší nepochybně velký užitek. Jak reaguje obyčejný světský člověk, když udělá něco nesprávného? A jak jedná věřící? Uvědomuje-li si, že má jít v neděli do kostela a vyzpovídat se před Bohem ze spáchaného hříchu, bude o něm přemýšlet celý týden a v sobotu večer, když se pomodlí, ještě jednou si vzpomene na všechna svoje provinění a v neděli to ještě nahlas vysloví při zpovědi s velkým citovým zanícením. Samozřejmě, že věřící bude mít mnohem větší šanci zbavit se svých nectností a stát se lepším.

Svátost přijímání má také velký význam a poskytuje velkou pomoc. Přijímání je symbolická účast při poslední večeři, kdy se Ježíš loučil se svými učedníky. Věděl, že je to jeho poslední večeře, že ho tuto noc zatknou a poté bude ukřižován, ale učedníci to všechno nevěděli. Když se s nimi loučil, žádal je, aby na něho nezapomněli, společně se scházeli při hostině a připomínali si jeho učení. Přislíbil, že je neopustí, budou-li tak činit v jeho jménu. Lidé, kteří uvědoměle přistupují k svatému přijímání, dostávají do svého organismu porce nejjemnější božské síly Kristovy lásky, která pak vyvolává pocity vnitřní radosti a jasu.

Ještě několik slov o znamení kříže¹. Je to symbolické přijetí kříže na svá ramena; téhož kříže, o kterém mluvil Ježíš ještě na samém počátku své služby: “Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden” (Matouš 10,38). Léta předtím, než nesl na ramenou kříž na Golgotu, předpovídal těmito slovy konec svého života. Věděl, co ho za jeho lásku k lidem čeká. Ježíš tím vyjádřil, že kdo není odhodlán jít za ním a pomáhat ostatním s úplným sebezapřením, jít kvůli nim na mučednickou smrt, ten ho není hoden. Když se pokřižujeme, méli bychom si uvědomit, že jsme křesťané a máme byt připraveni Kristův čin zopakovat.

Každá církev má svou tradici a vlastní pozitivní metody duchovní práce. Co je krásné a silné v pravoslaví, lze najít i v katolické církvi. Většina protestantů má jiné metody duchovní práce: především je to exaltovaná láska k Bohu. Tak se mnoha lidem otvírá emocionální sféra, nejsou-li pro ně adekvátní metody pravoslaví nebo katolicismu. To se tyká baptistů, adventistů a dalších. Pro všechny protestanty, snad kromě luteránů, není bohoslužba každodenním opakováním standardních obřadů. Živé kázání je velká intelektuální práce. Kazatelé se střídají, vycházejí z vybraných biblických pasáží a rozebírají je dle vlastního chápání. I když se ve svém výkladu mohou mýlit, přesto přinášejí posluchačům užitek, protože jim poskytují náměty k úvahám.

Vrcholem pravoslaví byl hésychasmus; v katolicismu je to mysticismus, jehož zakladatelem byl Ignác z Loyoly, tvůrce jezuitského řádu. Kdysi byl tento řád velkolepý, ale ve středověku se zvrhl, což se projevilo ve zvěrstvech inkvizice. Mystika Ignáce z Loyoly tkvěla v rozvíjení emocionální sféry prostřednictvím soucítění s Ježíšem v posledních dnech jeho pozemského života. O tom se můžeme dočíst v knize Nikolaje Boka “Osmidenní duchovní cvičení”, která vyšla v ruštině. Tyto metody jsou velmi dobré a jsou v souladu s jinými metodami křesťanské mystiky.

Nyní se věnujme islámu. Zrodil se na půdě judaismu a křesťanství. Vznikl v 7. stol., tj. šest století po začátku formování křesťanství. Vznikl u těch národů, kde nebylo křesťanství ani judaismus. Byli to pohanští Arabové. Je důležité pochopit, že islám se neutvářel v opozici ke křesťanství. Vznikl a vyvinul se na půdě, kde lidé ještě nebyli schopni vzhledem ke svému kulturně historickému vývoji přijmout ideje Ježíše Krista. Zakladatel islámu Mohamed neměl ucelenou představu o judaismu ani o křesťanství. Své učení postavil na proroctvích. Islám má dva nejvýraznější rysy: chybí mu výslovné přikázání lásky k lidem, jež je základem Kristova učení. V koránu na rozdíl od bible není zákaz zabíjet lidi. Ale stejně jako ve Starém zákoně je předepsáno trestat smrtí za mnohé “hříchy”. Ale islám má také jednu velkou přednost — je to pojetí přísného monoteismu.

Srovnáme-li v tomto směru islám s křesťanstvím, musíme si přiznat, že většina křesťanů upadla do pohanství. Ježíš učil víře v nebeského Otce. Ale v koho věří mnozí křesťané? V Marii, Matku boží, v různé svaté, v Ježíše Krista, který sice byl učitelem od Boha, ale nelze jím Boha nahrazovat; a to nejen zcela logicky, ale ani z pozic metodologie duchovního sebezdokonalování. Pouze přísný monoteismus umožňuje plnit zákon téhož Ježíše Krista.

Kult jediného Boha dal na půdě islámu vyrůst nádhernému květu s názvem sufismus. Sufijci prošli základy náboženství, nazývané v islámu šaría, a potom vstoupili na cestu mystiky (analogicky jako křesťanští hésychasté), označovanou slovem tarikat.

V islámu jsou známy tři základní směry: sunnismus, šíismus a sufismus. Rozdíly mezi prvními dvěma nejsou velké. Liší se tím, že uznávají různé náboženské literární prameny. Sufijci nacházejí cestu dál, než kam vede pouze víra a liturgie. Mimo jiné aktivně hledají způsoby, jak posílit svoji lásku k Bohu a kultivují exaltovanou lásku k němu. Pro sufijské básníky je Bůh Milovaný. Sufijec se do něho zamiloval, a tak s ním může splynout.

V sufismu existuje pečlivě vypracovaná metodologie duchovního růstu. Ocitujme knihu Radije Fiše “Džalaleddin Rumi”. O stupních tarikatu:

První je pokání. Tento stupeň musí plně změnit adeptovu orientaci. Adept nyní musí směřovat všechny své záměry pouze k poznání Pravdy.

Další stupeň je obezřetnost. Znamená to nejpřísnější rozlišování mezi povoleným a zakázaným, hlavně pokud jde o potravu.

Zdrženlivost od všeho, co vzdaluje myšlenky od Pravdy, co je přechodné, není věčné, včetně odmítání všech pozemských přání.

Chudoba: odmítání pozemského blaha. Dále se pod pojmem chudoba chápe nejen materiální nemajetnost, ale i vědomí, že naprosto bez výjimky není nic naším vlastnictvím: peníze, byt, oděv — to vše nepatří mně, ale Bohu. Proto není problémem se o to podělit s bližními. Stejně to není moje. A jestli mi někdo něco bere, nebere mi to člověk, ale Bůh.

Trpělivost: pokorné přijímání všeho, co se těžko snáší.

Naděje: nestarat se o vzdálenou budoucnost. Je třeba žít zde a nyní, dělat vše nutné teď a nic neodkládat na pozdější dobu. To je pravé bytí, jediný správný způsob života.

Nyní se obraťme k buddhismu. Formoval se na základě hinduismu a ten se vyvíjel ve dvou velkých historických etapách.

První etapa byla naprosto pohanská. Jejím teoretickým základem jsou čtyři védy. Obsahují mytologii, velmi podobnou starořecké a starořímské. Hinduističtí bohové se také opíjeli božským nápojem sómou a válčili v nebi mezi sebou. V druhé části véd jsou zaklinadla a rituály. Třetí obsahuje recepty na léčení chorob a čtvrtá pak pravidla chování i pro lidi na duchovní cestě.

Védy jsou nesmírné staré a nemá pro nás smysl odhadovat dobu jejich vzniku.

Krišnovo učení, vyložené v Bhagavadgítě, znamenalo pro Indii revoluci podobné jako křesťanství v Evropě. Stalo se tak v třetím tisíciletí před Kristem. Při tom Krišnovo učení je svou podstatou velmi podobné učení Ježíšovu.

Obě hlásají lásku, což nebylo pro tyto oblasti planety z hlediska předcházející tradice typické. Čím se však liší? Bhagavadgíta ve srovnání s Novým zákonem obsahuje mnohem širší okruh problémů a z hlediska intelektuálního i bohatší látku, popisuje cely vesmír. To v bibli nenajdeme. Ve Starém zákoně jsou jistá úryvkovitá fakta, která však nevytvářejí úplný obraz. Spiše naopak: bible dala vzniknout mýtům, jež zbraňovaly vědeckému chápání podstaty vesmíru. V Bhagavadgítě je uceleně vyložen celý obraz vesmíru, smyslu lidského života, zásad a zákonů vývoje. Ale Nový zákon mnohem podrobněji osvětluje hlavně etický aspekt vývoje Člověka. Ježíš hlásal Lásku výrazněji a pečlivěji toto téma rozebral.

V každém náboženském učení je hlavní etická stránka a víme, co o ní říkal Ježíš. Obraťme se nyní k učení Krišnovu. Říká se v něm, že k božské dokonalosti, ke splynutí s Bohem člověk nemůže dojít jinak než láskou k Bohu. Ale jak se ho naučit milovat? A tu Krišna vysvětluje, že se musíme zpočátku naučit Boha vidět v tom nejkrásnějším, co ve Stvoření existuje — v jaru, ve svitu slunce a měsíce, ve vůni země, v moudrosti a síle lidí... Vyzýval nás, abychom se naučili milovat všechno krásné, co nás obklopuje, a dojít tak k lásce ke Stvořiteli.

Na pozadí existence Bhagavadgíty, kterou v Indii četli téměř všichni (i když ji ovšem všichni nepřijali, stejně jako tomu bylo s učením Ježíše Krista ), objevil se v 6. stol.př.n.l. nový, zvláště silný kazatel, Gautama Buddha. Čím se lišila Buddhova koncepce od toho, co dosud Indie znala? Téměř ničím. Prostě to byl další vysoce osvícený člověk, který začal hlásat jinými slovy a s jiným důrazem totéž co Krišna. Říkal, že je na Zemi utrpení a že je možnost dostat se ze závislosti na něm. Vysvětlil také, jak se z této závislosti vymanit. To je celé jeho učení. Vystupoval také proti kastám jako nálepkám, které se dávají člověku při narození. Hlásal, že člověka nelze hodnotit podle toho, v jaké rodině se narodil, ale podle toho, jaký v daném okamžiku člověk je. Bráhmanem nazýval toho, kdo skutečně dosáhl vysokého stupně dokonalosti, a ne toho, kdo má bráhmanský oděv, a je hlupák.

V Indii buddhismus téměř vymizel. Splynul s hinduismem, protože se od něho velmi málo lišil. Ale zato se přelil za hranice Indie, kde zasáhl velké množství pohanských národů. Tak se vytvořilo nové světové náboženství.

Buddhismus se nyní dělí na tři větve: jižní buddhismus — hínajána — nejortodoxnější větev, která se rozšířila ve Vietnamu, Laosu, Srí Lance, Koreji a dalších zemích této oblasti.

Severní oblast buddhismu — mahájána — zasáhla Tibet, Nepal, Mongolsko, některé oblasti dnešního SSSR atd. Mahájána má na rozdíl od hínajány širší filozofický dosah a obsahuje náboženské tradice národů, které ji přijaly. V mahájáně vznikla vyvinutá liturgie, ikonografie atd. Současná etika mahájány se vlastně neliší od toho, co hlásal Ježíš Kristus:

Lásku, sebeobětování, pomoc jiným místo získávání blaha pro sebe. V mahájáně vznikla zajímavá představa o bodhisattvovi. Je to člověk, který odmítl nirvánu proto, aby pomohl lidem dojít na svou úroveň. Ve skutečnosti tomu tak není ani s bodhisattvou ani s nirvánou. Ale tato představa má velký mravní význam. Vždyť nirvána je nejvyšším cílem pro každého řadového buddhistu, cílem toužebným. Odmítnout jej, když už je téměř v dosahu, to je akt nejvyššího sebeobětování.

Z etického hlediska je buddhismus také krásný svou tolerancí a kategorickým zákazem hříchu odsuzování. Tím, a nejen tím, může posloužit jako vzor pro všechny lidi.

Buddhismus se rozšířil také v Číně a v Japonsku. Tam jako výsledek smísení buddhistických názorů s názory místních národů (taoismus v Číně a šintoismus v Japonsku) vytvořil nový směr, který se v Číně nazývá čchan buddhismus a v Japonsku zen buddhismus. Slova čchan i zen pocházejí podle Rajneeshe ze sanskrtského dhjána — meditace. Oba tyto směry pracují velmi různorodými metodami. Mají však jeden společný cíl: náhlé osvícení. Ale cestu k tomuto cíli vidí tyto školy každá po svém.

Pro většinu škol čchanového a zenového buddhismu jsou typické metody zaměřené na rozvíjení estetického cítění. Je to malířství, ikebana, vytváření meditačních zahrad, čajový obřad a pod.

Ale jsou i opačné směry, které představuje škola Lin-c. Podle něho vede cesta k náhlému osvícení metodami, které přivádějí člověka do naprosto neočekávaných situací. Důsledkem je prý zastavení toku myšlenek a úplná seberealizace v podobě náhlého osvícení. Ve škole Lin-c se tyto stavy vyvolávaly kultivací hrubosti. Učitel žáka nečekaně políčkoval a urážel. Zde chci vyjádřit svůj názor. Hrubostí nelze dosáhnout duchovního osvícení. Je možno k němu dojít jen jemností, něhou, mírností a láskou. Pokud jde o náhlé osvícení, je nutno si uvědomit, že je to osud jen několika jedinců z milionů. Jestliže člověk má za sebou spoustu vykonané duchovní práce, pak může skutečně v šokující situaci nastat “zhazování lidského nánosu” (slovy Juana Matuse) a člověk najednou pochopí, že to všechno nemá význam. A jestli vůbec něco má význam, pak jen to, co je věčné a božské. Ale pro téměř všechny lidi je vhodná pouze jediná cesta — namáhavá a tvrdošíjná práce na sobě v souladu se stupni, které jsme tu uváděli v souvislosti se sufismem.

V mahájáné jsou vypracovány vynikající metody rádžajógy a buddhijógy a praktikuje se zde stejné jako v sufismu práce s čakrami.

V Číně jsou kromě buddhismu ještě — dva významné nábožensko-filozofické směry — taoismus a konfucianismus. Taoismus má rozvinutý systém rádžajógy, který se nyní čínsky nazývá čchi-gong ( práce s energií).

Zakladatelem taoismu byl Lao-c . Měl protivníka — Konfucia — zakladatele konfuciánství. Jaký je mezi těmito směry rozdíl? Lao-c označil prvotní a tvůrčí vesmírné Vědomí slovem Tao. Je vlastně shodné s pojmem Boha-Otce v judaismu a křesťanství, Alláha v islámu, Íšvary v hinduismu. Jasného světla božského Vědomí v buddhismu. Konfuciánství nemá představu Boha; tam slovo “tao” znamená cestu. V konfuciánství jsou představy o záhrobním světě, obydleném duchy předků; kult ducha je zde výrazný. Konfuciánství je typicky pohanský směr na rozdíl od taoismu v podobě, jakou jí dal Lao-c . Některé taoistické Školy mají také pohanské odchylky. Odtud pochází ještě jeden závažný rozdíl: taoismus učí, jak žít v mnohorozměrném vesmíru, ale konfuciánství učí, jak žít na Zemi v plně pozemském životě. Na příklad základ etiky v konfuciánství tvoří úcta ke starším lidem. Není to cesta k Bohu, k božské dokonalosti, ale úcta ke starcům a předkům — toť vše. Konfuciánství prodchlo celý život Číňanů, dalo mu etiku, dobré vztahy mezi lidmi a vzájemnou úctu. To bylo zničeno až v době kulturní revoluce.

Ještě několik slov o afrických kouzelnických kultech a o šamanismu. Vše zde prostupuje magie. Obvykle tu neexistuje představa jediného Boha, i když v některých oblastech jsou výjimky. Kouzelnictví a šamanismus jsou kulty magické síly, praktické magie, kterou je někdy těžko dělit na černou a bílou, tj. zacílenou na působení zla nebo dobra. Dobro nebo zlo činí kouzelník; to závisí na zvláštnostech jeho povahy, ne na náboženskofilozofické tradici. To jsou asi nejcharakterističtější rysy náboženského života Afriky a severských národu. Ale celá Afrika dnes nevyznává tyto pohanské kulty: nyní žije v Africe mnoho muslimů a křesťanů, hlavně katolíků.

Ve stručném přehledu jsme prošli základní náboženské směry, které nyní na Zemi existují. Zaměřili jsme se na to, jak lidé řídí svůj pozemský život v souvislosti s tím, jaké mají náboženské názory. Uzavřeme myšlenkou, že pokrok ve vývoji každého člověka a štěstí nebo neštěstí, jimiž si naplní svůj osud, závisí na tom, jak plně vnímá celkový obraz světa. Nejlépe se žije těm, kdo si trvale uvědomují, že Bůh je dokonalý milující Učitel, který nám připravuje všechny příjemné i nepříjemné situace. Činí tak proto, že nás dokonale miluje. Učme se od něho jako jeho žáci i jako svědkové jeho Moudrosti, projevujme vztah k ostatním, předávejme jeho Lásku a učme se jeho Dokonalosti.

Odpovědi na dotazy

Otázka: Jaké jsou ještě rozdíly mezi katolicismem a pravoslavím?

Odpověď: Kromě rozdílů v obřadech jsou ještě dvě základní odlišnosti. Katolíci určují římského papeže jako hlavu církve, pravoslavní volí své patriarchy. Jednu dobu byla úmluva mezi katolíky a ruskými pravoslavnými o tom, že pravoslavní budou uznávat papeže za podmínky, že budou dodrženy východní obřady. Tato dohoda se nazývala Unie. Potom ji pravoslavní odmítli, ačkoli část jich v Unii zůstala a vytvořila uniatskou církev.

Druhý rozdíl je v symbolu víry. Ruské pravoslaví vychází z toho, že Svatý duch pochází od Otce a katolicismus z toho, že pochází od Otce i Syna. Kdo z nich má pravdu? Vtip je v tom, že nemají pravdu jedni ani druzí. Svatý duch nepochází od nikoho, ale naopak, sám k Otci přichází. Svatý duch je stupeň stoupající linie evoluce Vědomí. O tom není třeba podrobně mluvit, je to všechno v Bhagavadgítě. Svatý duch se v ní jmenuje Bráhma a Otec Íšvara.